Čas čtení: 14 min.

Snaha najít stopy předků mě nyní přivedla k ovčákům, tedy jedné z profesních skupin, jejíž členové se hodně přemisťovali po kraji a je proto složitější najít o nich záznamy. Zjistila jsem, že při hledání pomáhá znát alespoň rámcově organizaci práce v ovčínech a názvy jednotlivých ovčáckých funkcí či pozic. To je také hlavní náplní dnešního článku.

Jako obvykle upozorňuji, že nejde o vědeckou studii, ale pouze o výpisky, poznámky a sem tam nějakou tu zkušenost, abych si nemusela hledat opět to samé ve stejné literatuře, až na ovčáky narazím opět někdy v budoucnu. „Mí“ ovčáci, žili v 17. a 18. století ve středu Čech, proto jsem se nezajímala o to, jak byla organizovaná práce ovčáků například na Moravě. Také byli zaměstnáni ve vrchnostenských ovčínech na vesnicích, proto vše popisuji z tohoto pohledu.

Doporučuji si před intenzivnějším hledáním předků ovčáků pečlivě nastudovat reálie dané doby v daném místě (především hospodářské podmínky a podmínky života lidí obecně), zjistit, zda budete hledat ovčáky poddané nebo svobodné (což bývá někdy komplikované a mohlo se to i měnit a prolínat), zda pracovali ve službách vrchnosti nebo obcí (obecní pásli menší stáda pro mnoho majitelů – sedláků z dané obce), zda pásli v nížinách nebo na horách. Zároveň upozorňuji, že to, co píšu o nížinách středu Čech, mohlo být podobné i jinde v Čechách, ale Morava byla jiná země; i když byla v jednom státě, uplatňovala se tam trochu jiné pravidla, používaly se trochu jiné tradice.

 

Ovce se u nás s jistotou chovaly už ve středověku. Nás však začínají ovčáci zajímat spíš až v době, kdy je můžeme spolehlivě identifikovat jako předky, tedy někdy v průběhu 17. století. Po třicetileté válce, kdy byly mnohé grunty, někdy i celé vesnice, pusté a většina půdy nebyla obdělávaná, byl chov ovcí relativně rychlým a dobrým zdrojem příjmů vrchnosti. Rostoucí počet stád znamenal také potřebu zaměstnávat stále více ovčáků, proto k nám přicházelo i mnoho zkušených ovčáků ze zahraničí.

Podle Eduarda Maura byli v 17. století povoláváni na Žatecko, Rakovnicko a Berounsko (zřejmě i na Plzeňsko) ovčáci snad z Loketska nebo ze Saska. Dovozuje to také vysokým výskytem německých příjmení mezi ovčáky i v čistě českých vsích. Uvádí, že s takovým výskytem se až na drobné výjimky nesetkáme například v Čáslavsku, Boleslavsku, Kouřimsku nebo v české části Bechyňska. (Viz Eduard Maur, 1999, zdroje na konci článku.)

Postavení ovčáků

I přes to, že v 17. století bylo ovčácké řemeslo velmi rozšířené, samotní ovčáci stáli tehdy na okraji společnosti a patřili k tzv. „sníženým rodům“, tedy k lidem, kteří nebyli považováni za zcela počestné. Patřili k nim mimo jiné také kati a pohodní, tedy profese, které měly co dělat s mrtvými lidmi nebo zvířaty. Zároveň to ale byli lidé, k nimž vesničané chodili pro pomoc v nemoci, což platí i o ovčácích, kteří se museli vyznat v léčení ovcí. Občas při tom léčení byli ovčáci nařčeni, že používají čáry, což jejich pověsti nepřidalo.

Až císař Leopold I. nařídil roku 1704, že ovčáci mají být považováni za počestné a jejich děti se smějí učit řemeslu. Císař Josef I. pak roku 1709 povýšil ovčáky na stav, povolil jim vlastní cech a stvrdil cechu artikule. Sídlem ovčáckého cechu byla Praha, pobočky byly v Chlumci nad Cidlinou, v Táboře, v Plzni, v Žatci a v České Lípě.
Viz listina z 12. ledna 1709 z Vídně: „Josef I., římský císař etc., prohlašuje povolání ovčáků za čestné, povolují jejich dětem vstup na řemesla a určuje tresty pro ty, kdož ovčáky opovrhují“ digitalizovaná MZA.

Ovčáci bývali velmi soudržnou profesní skupinou – chodili si navzájem za kmotry a svědky na svatbách a nepříliš často uzavírali sňatky s kýmkoli mimo svou ovčáckou profesi. Toho jde dobře využít při hledání předků ovčáků v matrikách. Zajímavé je, že, alespoň v mých oblastech pátrání na křivoklátském, mšeckém a zlonickém panství, chodili ovčákům za kmotry často také mlynáři a krčmáři.

Hledání předků ovčáků může komplikovat i to, že ne všichni vrchnostenští ovčáci byli nutně poddaní. Vrchnost si najímala do ovčínů i sobě svobodné (tedy nepoddané) mistry polní. Další komplikací je to, že si vrchnost někdy poddané ovčáky půjčovala z jednoho panství na jiné na různě dlouhou dobu nebo i si je na trvalo vyměnila.

Chov ovcí a organizace práce v ovčíně

Na úvod malý ovčí slovníček: Samice obecně je ovce, samec je beran, vykastrovaný beran je skopec, mládě je jehně. Mladá ovce, která ještě nerodila, se jmenuje jehnice. Beran je v říji, ovce, která je v říji, se prská, po připuštění je březí. Porod jehňat se jmenuje bahnění a samici, která se obahnila, se říká bahnice.

Ovce se chovaly především na vlnu. Dodatkovým příjmem mohl být prodej mléka a sýra, ale ovce se mohly dojit pouze v určitých obdobích, protože časté dojení snižovalo výnos z vlny. Starší nebo zraněné ovce se také prodávaly na maso, kožešinu a kůži. Z ovčích střev se vyráběly struny. Z rohů se vyráběly knoflíky či střenky nožů. Ovčí hnůj se pak používal ke hnojení úhorů.

Většinu roku byly ovce na pastvě; na zimu musel být ovčín dobře zásoben senem, ale i v tu dobu se páslo na místech bez sněhu. Ovčín také musel být dobře zásobený vodou pro napájení ovcí. Také před střihem se ovce koupaly.

Ovce se stříhaly zpravidla dvakrát ročně – na jaře (od poloviny května do konce června) a na podzim (v září). Celý personál ovčína i s rodinami většinou na tuto práci nestačil, proto byli další pomocníci buď najímáni za plat nebo tato práce v ovčíně spadala do robotní povinnosti poddaných. Vlna se za přítomnosti hejtmana nebo purkrabího vážila a zapisovala do knih (register) i s počtem ostříhaných ovcí. Podle výsledku pak dostávali ovčáci svůj podíl.

Další období, kdy bylo třeba v ovčíně více pomocníků, byla doba bahnění, tedy období vrhu jehňat. Berani bývali připouštěni týden až dva před svatým Václavem (28. září) a přibližně ve druhé polovině února přicházelo bahnění.

Na panství obvykle bývalo několik různě velkých ovčínů samostatných nebo při vrchnostenských dvorech. Ovce v nich bývaly ustájeny společně s tím, že byli odděleni berani, aby bylo připouštění kontrolováno. Odděleny bývaly také nemocné ovce. Někde byly bahnice odděleny od jalovic, někde byli samostatně jehňata, někde stál samostatný ovčín pro skopce (hamlhof, německy hammelhof).

Vzdělávání ovčáků, služební postup, názvosloví funkcí v ovčíně

Ovčácké povolání vyžadovalo mnoho znalostí a zkušeností. Než ovčák dosáhl na nejvyšší příčku ve „služebním postupu“, musel dobře ovládat všechny práce v ovčíně. S pracemi, jak už jsem psala, často pomáhaly celé rodiny ovčáků podle toho, kde a kdy bylo potřeba a co kdo z nich uměl. Synové ovčáků se tak od mládí učili řemeslu a dál v něm pak pokračovali. I proto nacházíme od 17. století celé rodové „klany“ ovčáků.

Mistr polní

Nejvýše postaveným byl mistr polní (Schaafmeister), který zodpovídal za celý chod ovčína, rozhodoval o všech pracích a řídil je. Zodpovídal také za zdraví ovcí a za jejich léčení. Vrchnost uzavírala s mistrem většinou písemné smlouvy (pokud se dochovaly, jsou výborným genealogickým zdrojem), často na jeden rok a někdy i opakovaně. Z praktických důvodů se mistři v ovčíně střídali kolem sv. Václava (28. září), kdy už byly ovce ostříhány a připuštěny.

Podle smlouvy si měl většinou mistr na své náklady najímat čeleď (pacholky, knechty), které musel ubytovat (obvykle v ovčíně) a živit. Odměňován byl většinou určitým procentem z výnosu ovčína (proto výměna mistrů až po stříhání), z čehož ale často musel zaplatit čeledi. Dostával také naturálie – obilí, sůl. Odměna ve formě podílu z výnosu ovčína vlastně znamenala, že ve stádě vlastnil určité množství ovcí a z nich pocházela jeho část výnosu (často vlastnil každou osmou nebo i sedmou ovci ve stádě, což je zhruba 12 až 14 procent stáda). Odměňování se ale v různých panstvích lišila, proto je dobré pokusit se najít v archivu vrchnostenské hospodářské instrukce nebo smlouvy s mistry.

Mistr se mohl oženit, míval na ovčíně byt či domek, často také vlastní hospodářství. Setkala jsem se i s tím, že vrchnost povolila mistru polnímu převzít grunt zapsaný v gruntovní knize (pozemková kniha).

Další zaznamenané podoby názvu: mistr ovčák, mistr ovec.

Ocituji zde, pro zajímavost, z článku Františka Levého „Staří pořádkové řemeslničtí v Rakovníku“, který vycházel na pokračování v 9. ročníku časopisu Památky archaeologické a místopisné v roce 1871. Pasáž, která se věnuje ovčákům, vyšla v čísle 3, kapitola XI. Řezáči.

„Sněm obecní roku 1549 ustanovil pro lid robotní kraje Rakovnického tento řád:“ …
„Item což se pak ovčákův tkne, poněvadž také jedna čeleď jsou, takové se jest těch tří krajův (rakovnický, plzeňský, podbrdský) snešení stalo: item mistru ovčáku aby se sedmá ovce ve kmeni chovala, a pacholku každému čtyryceti šest ovec, a v tom počtu 26 bahnic a ostatek jalových. A kterýžto mistr měl tři houfy ovec, a k těm třem houfům musí míti tři pacholky, tomu se má dáti 30 str. žita, a kdež by se méně ovec chovalo a dva pacholci jim mohli zadost učiniti, tomu mistru má se dáti 20 str. též žita a každému mistru jeden strych hrachu, jeden strych ječmene, jeden strych pšenice. A k většímu houfu mistru 6 strychuv ovsa, a k menšímu houfu 4 strychy. A když tíž mistři ovčáci sedmou ovci do kmene pustí, budou míti také sedmý užitek na vlně, škopcích, mlíku, než toliko mlíko dne nedělního pacholci k svému užitku obrátiti mají. A poněvadž také ty pacholky mistři na stravě chovati mají, má se jim dávati na pomoc a lepší vychování, aby tím lépe a pilněji svou službu pánům svým vykonávati mohli. Mistru, kterýž tři pacholky chová, tomu aby tři krávy chovati dopuštěny byly a jeden kůň do káry, a kterýžby mistr neměl na stravě než dva pacholky, tomu dvě krávy a jeden kůň též do káry, a žádný nad to výš nic jim dávati a platiti nemá pod pokutou 10 kop gr. č., a té pokuty na takovém, kdožby se jí dopustil, dobýváno býti má (obyčejem nížepsaným). Než jestli žeby kdo takové mistry ovčáky i pacholky neb jakoužkoli jinou čeleď laciněji zjednával neb zjednati mohl, to každý bude moci učiniti, a na takového se ta pokuta vztahovati nemá.“

V menších ovčínech, kde byl jen jeden nebo dva pacholci (knechti) mistra polního, se obvykle v archivních materiálech setkáme pouze s názvem mistr polní a názvem obecně pro pacholka. Ve větších ovčínech bývali pacholci více specializovaní a strukturovaní. Podle toho se také používalo následující označování jejich pozice v ovčíně.

Meisterknecht

Meisterknecht (mistrův pacholek) byl zástupcem polního mistra a měl na starosti také krmení. Byl nejzkušenějším pacholkem, musel už umět vše jako mistr a vlastně byl jakýmsi „čekatelem“ na pozici mistra polního. Také on se mohl oženit, míval na ovčíně byt a také míval právo na své hospodářství. K ruce míval jednoho až dva pohůnky.
Další zaznamenané podoby názvu: mastrknecht, masterknecht, majstrknecht, maistrknecht.

Specializovaní pacholci

Ke specializovaným pacholkům patřil Lämmerknecht, který měl na starosti jehňata, a o skopce se staral Hammelknecht (skopčák). Oba patřili k už zkušenějším pacholkům a dokázali svou práci vykonávat samostatně. Hammelknecht míval k ruce pohůnka.
Další zaznamenané podoby názvu: schafknecht, hausknecht, hautzknecht, haczknecht, auczknecht, aucknecht (vše obecně pacholek), lammerknecht, lemmerknecht, lemlknecht, lemrknecht, lemmrknecht, hamlknecht, hamrknecht.

Pohůnci

Na nejnižší příčce v hierarchii ovčína stál pohůnek (cutrýbr, Zutrieber). Většinou šlo o nejmladšího adepta na ovčácké povolání, který se teprve učil základům. Pásl stádo, poháněl ho, kam bylo třeba, a pomáhal ve všech pracích v ovčíně. Narazila jsem ale i na starší pohůnky.
Další zaznamenané podoby názvu: cutrajber, zutrajber, cuchtreiber, špitálník (viz Eduard Maur, 1999).

Postřehy a tipy pro hledání v matrikách

Nevýhodou pro nás je, že zpočátku byli ovčáci zapisováni do matrik většinou pouze svým jménem a pozicí v ovčíně. Někdy ale můžeme mít štěstí, že se dochovaly například soupisy poddaných (sirotčí registra) s uvedením příjmení a ideálně i s informací, jakou pozici v jakém ovčíně náš předek vykonával právě v daném roce. Toho lze pak využít při hledání v matrikách. Platí to, samozřejmě, hlavně pro poddané ovčáky, ale někdy byli do soupisů poddaných zapsaní i svobodní ovčáci.

Jak už jsem zmínila, lze využít toho, že si ovčáci velmi často chodili navzájem na křty a svatby. Ze zápisů křtů a svateb jiných ovčáků se můžeme dozvědět, kde právě v této době působil náš předek, pokud šel za kmotra nebo za svědka. Je ovšem potřeba pečlivě číst celé matriky a vypisovat si ideálně kdy, kde, komu byl kdokoli z hledané rodiny na křti či svatbě a jak přesně je tam zapsaný (především jeho pozice a ve kterém přesně ovčíně).

Připomínám, že ovčáci bývali poddaní i nepoddaní (sobě svobodní). Někdy je v tom trochu zmatek, protože ne vždy je tato informace v matrice zapsaná. Navíc svobodný ovčák se mohl poddat, mohl zůstat svobodný, ale jeho děti (všechny nebo některé) mohly být poddané, také mohl být otec poddaný k jinému panství než jeho děti (všechny nebo některé). Je dobré si na to dávat pozor.

Smlouvy s mistry polními obvykle nebudou digitalizované a je třeba je hledat v archivu ve fondu velkostatku. Samozřejmě za předpokladu, že se dochovaly.

Výborným pomocným zdrojem mohou být soupisy poddaných podle víry z roku 1651 (edice je dostupná zdarma na stránkách Národního archivu). I v nich ale bývají ovčáci často uvedeni bez příjmení.

Dobré je si stále pamatovat, že ovčácký rok začínal a končil těsně před koncem září. Změna působiště ovčáka v průběhu roku by mohla nastat pouze ve výjimečném případě, kdy by vrchnost nutně potřebovala nahradit zemřelého (zběhlého, uvězněného apod.) ovčáka z jiného ovčína. Jednou jsem narazila na takové přesuny v průběhu roku, které se týkaly tří ovčínů, z nichž jeden patřil zcela jinému panství.

Tím jsem narazila na další komplikaci. Ať už byl hledaný ovčák poddaný kamkoli nebo svobodný, je dobré zkontrolovat i široké okolí mimo panství, kde dosud působil. Ovčáci se prostě občas zatoulali i s rodinou. A někdy se přesunuli i do docela dost vzdáleného ovčína přes hranice více panství. Nebo si tam jen došli pro manželku a zase se vrátili.

Osvědčilo se mi v době, kdy byli ovčáci uvedeni pouze jménem a postavením v ovčíně, vypisovat si z matrik jakoukoli zmínku o jakémkoli ovčáku (jeho ženě, dětech), a to i jako kmotrech nebo svědcích na svatbách. Samozřejmě si u toho důsledně psát, jakou obec má uvedenou v zápise. Je to sice pak hodně dat (a je třeba mnoho času k jejich pořízení), ale v kombinaci se soupisy poddaných na panství a případně i se soupisem poddaných podle víry, lze takto dohledat a identifikovat zápisy, které se týkají předků, aniž by matriční zápisy obsahovaly příjmení. Mistr polní, lämmerknecht a hammelknecht byli ve stejné době (ovčácký rok) na stejném ovčíně vždy jediní.
Vím-li podle soupisu poddaných na panství z nějakého roku, že můj předek Jan byl ten rok hammelknechtem na konkrétním ovčíně, je nezpochybnitelné, že křest Marie, dcery Jana hammelknechta z daného ovčína v daném roce, je křtem dcery mého předka Jana.

Ještě poznámky k soupisům poddaných na panství

Ovčáci byli zapisováni do soupisů poddaných na panství obvykle do části pro podruhy nebo mohli mít samostatnou kapitolu na konci obce nebo i na konci celého soupisu. Nebyli ale hned přenášeni k obci, kde právě pracovali. Poměrně často zůstávali zapsaní v obci, do níž na dané panství přišli, v níž se narodili, v níž byl naposledy zapsaný jejich otec, v níž byli poprvé zapsaní oni sami poté, co po svatbě nastoupili na ovčín nebo podle čehosi, co už třeba ani dnes nejde odhalit. Přepis na novou obec potom nastal například po svatbě, ale opět i z dnes nevysvětlitelného důvodu (i kdyby to měla být třeba libovůle úředníka nebo pokyn vrchnosti). Je proto třeba pečlivě číst celý soupis ve všech obcích, pro které je zavedený.

V případě, že ovčák držel grunt, byl zapsán v dané obci na daném gruntu (nejčastěji šlo o domkaře nebo i chalupníka).

V soupisech poddaných na panství se můžeme setkat i s tím, že jsou zapsaní podruhové (mezi nimi i ovčáci), kteří byli poddaní k jinému panství (cizopanští) nebo kteří nebyli poddaní vůbec (byli sami sobě svobodní). Důvodem mohla být snaha evidovat všechny, kdo se na daném panství vyskytovali dlouhodoběji, ale také to, že děti, které se jim narodili, mohli být poddané právě k tomuto panství. U cizopanských záleželo na tom, jakou dohodu měly obě vrchnosti mezi sebou (o zápůjčce poddaných). U svobodných zase záleželo na tom, jak se s nimi vrchnost dohodla nebo jaká pravidla pro ně vrchnost na daném panství uplatňovala. Klidně se mohlo stát, že svobodný ovčák měl některé děti svobodné, jiné poddané k jednomu panství a ještě jiné k jinému panství (jde o extrémní příklad). Občas narážím na případy, kdy na panství přišel svobodný ovčák se ženou a dětmi, poddal se, ale nejstarší děti, které se narodily jinde, zůstali svobodné. U ovčáků je v tomto směru celkem velká „motanice“ a není snadné se v tom pak vyznat.

Pečlivé čtení celých knih soupisů poddaných na panství doporučuji i proto, že tak lze objevit i manželku ovčáka v případě, že nedokážeme najít svatbu nebo byla u svatby zapsaná pouze jménem. To, samozřejmě, platí pro soupisy poddaných, které jsou vedeny více jako sirotčí registra, kde potomci alespoň po nějakou trochu delší dobu zůstávají zapsaní u otce i v době, kdy už jsou sami ženatí/vdané. Takto se mi povedlo už víckrát objevit v poznámce u nějaké ženy, že byla vdaná za mého předka, i když zápis svatby se nedochoval (nebo jsem jej nedokázala najít). Ostatně toto doporučuji nejen v případě ovčáků, ale u vrchnostenských zaměstnanců a ostatních význačných osob (takže i třeba fořtů, rybářů, mlynářů, krčmářů…) je vyšší šance, že se o tom, čí dcera byla jeho ženou, ze soupisu poddaných dozvíme. Bývá kvůli tomu někdy nutné pročíst několik ročníků soupisů, ale může se to vyplatit.

 

Na závěr pro jistotu ještě jednou připomínám, že jde o výpisky z níže uvedených zdrojů v kombinaci s některými mými zkušenostmi z hledání vrchnostenských ovčáků na křivoklátském, mšeckém a zlonickém panství v 17. a 18. století.

Zajímavý by mohl být i článek Jaroslava Štiky Ke způsobu života valašských salašnických pastevců za feudalismu, který vyšel roku 1960 ve Vlastivědném věstníku moravském. Upozorňuji ale, že valašští (a vůbec horští) ovčáci žili a pracovali v úplně jiných a výrazně chudších podmínkách než ovčáci z nížin a především než vrchnostenští ovčáci ze středu Čech. Jejich život na kolibách se lišil i způsob chovu ovcí se trochu lišil (základem bylo zpracování mléka, proto byl pak výnos vlny nižší), měli i jiný slovník.

Úplně na konec: Setkali jste se s odlišnostmi v životě a práci ovčáků? Budu moc ráda, pokud se je pokusíte popsat zde v komentářích. Stejně tak budu ráda, pokud mě upozorníte na chybu a nepřesnost v článku. Přede vám za to děkuji.

 

Pozdější dodatky

Ovčáci na Moravě

Eva Veselá (Rodokmeny od Evy), která se mimo jiné věnuje i ovčáckým rodům na Moravě, mi dovolila zveřejnit tento její dodatek:
„Pokud jde o moravské polní mistry, jejich cech sídlil v Jihlavě. Soupis (neúplný) od r. 1710 se nachází v SOkA Jihlava.“
Přidávám odkaz: seznam fondů SOkA Jihlava.
Přidáno 2. března 2020.

Přehled ovčáckých rodů na Blanensku a části Vysočiny (na Rodokmeny od Evy)
Přidáno 3. března 2020.

 

Zdroje

• Čapek, L., Preusz, M.: Chov ovcí, ovčíny a sociální struktura ovčího řemesla ve středověku a novověku v Čechách a na Moravě. Kuděj, 2012, roč. 13, č. 2, s. 6-35. ISSN: 1211-8109
• Fürst Václav: Polní mistři Fürstové na ovčínech Suchá, Olešník, Dříteň a Kmín. Rodopisná revue on-line, roč. 12, 11-12, 2010
• Inventář Cech polních mistrů Horažďovice 1725–1788, Státní okresní archiv Klatovy, Eva Havlovičová, Klatovy 2015
• Eduard Maur: Čeleď a tovaryši v Čechách v soupisu podle víry z roku 1651, Historická demografie 23/1999, s. 85-135
• Dülmen, Richard van: Bezectní lidé: o katech, děvkách a mlynářích: nepočestnost a sociální izolace v raném novověku. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Dokořán, 2003. 107 s. Bod. ISBN 80-86569-43-8., uvedeno v odpovědi u dotazu na počestnost polních mistrů v Ptej se knihovny.
• Šmíd, Antonín Adam: Chov ovcí a vlnoznalství. Úplná kniha ovčácká, I. L. Kober, Praha, 1863. Uložena: Vědecká knihovna v Olomouci, Signatura: 358.943
• Jaroslav Štika: Ke způsobu života valašských salašnických pastevců za feudalismu, Vlastivědný věstník moravský, ročník 15, číslo 1, rok 1960, strana 196-202. Zveřejněno v digitálním archivu Moravské zemské knihovny.