Kmotrové a svatebčané ve středu Čech v 17. století až do poloviny 18. století

Čas čtení: 5 min.

Při hledání předků často uvažujeme o tom, zda by nám nemohli pomoci ti, kteří jsou uvedeni v matričních zápisech společně s nimi – kmotrové a svatebčané. „Přece to museli být jejich příbuzní nebo dlouhodobí přátelé“, říkáme si. Není to mylná úvaha, podle mě, jen, bohužel, neplatí vždy a všude, jak už vím. Co jsem tedy při svém pátrání zjistila k identitě kmotrů a svatebčanů?

Jako u mnoha jiných otázek, záleželo na tom, kde a kdy to bylo. Ve středu a na severu Čech v 17. století až zhruba do poloviny 18. století jsem zatím nevysledovala nějaké jednotné zvyklosti, koho si vybírali za kmotry či za svědky u svateb. Klidně se to lišilo i v rámci jediné farnosti; spíš záleželo na obci a možná dokonce na každé rodině. Život je zkrátka velmi rozmanitý a byl takový i v minulosti.

Ještě bych ráda upozornila na to, že používám-li výrazy typu „často“, „obvykle“, „někdy“, pak jde hlavně o snahu nějak rámcově popsat frekvenci, s níž se daný „jev“ stával (tedy zda se stával častěji nebo méně často). Jde spíš o upozornění na nemožnost použití pojmu „vždy“. Výběr použitého výrazu v daném kontextu je pak čistě subjektivní. Toto není diplomka, neposkytnu přesná statistická data. Jde o souhrn zkušeností tak, jak mi uvízly v paměti při dlouholetém hledání předků na poměrně širokém území středu Čech (a k nim přiléhající jižní části severu Čech), v mnoha farnostech, na mnoha panstvích i v královských městech (a teď už i včetně pražských měst). Jak postupně postupuji v hledání na další území, ještě stále se mi tam potvrzuje to, o čem teď budu psát. Tím ale v žádném případě nechci tvrdit, že to tak bylo všude na území Čech (natož pak na Moravě a ve Slezsku).

Kmotrové

Za kmotry a svědky na svatbách, samozřejmě, často chodili členové rodiny (a to i vzdálenější či přivdané a přiženění), ale ne vždy. Někde byli kmotři přátelé (ať už ze stejné obce nebo z okolních obcí), jinde zase měli kolem kostela skupinu lidí, která jakoby ke kmotrovství a svatbám nikoho dalšího nepustila – stále se střídali členové několika místních rodin (a to buď v rámci celé farnosti nebo v rámci obce či obcí spadajících pod stejné panství). Někde bývali kmotři věkem spíš vrstevníci rodičů, jinde na věku nezáleželo a byli to i výrazně starší či někdy i výrazně mladší lidé. Někde byli kmotry lidé s podobným sociálním postavením jako rodiče, jinde, často ve městech, byla tendence zvát si za kmotry o něco výše postavené lidi (a někde i naopak níž postavené – viz následující odstavec). Vysledovala jsem i to, že zatímco někde byli kmotři zásadně už sami rodiči, jinde na tom nezáleželo a klidně se mohl kmotrem stát i mládenec.

Ve farnostech, k nimž patřila obec, v níž byl zámek obývaný vrchností, jsem se setkala i s tím, že jednak někdo z panské rodiny (nebo jejich přímí sloužící jako komorná, kuchař nebo kočí; případně někdo z urozených panských hostů) chodil za kmotra či kmotru obyčejným vesničanům (a to i dost chudým) a naopak si zase vrchnost brala za jednoho z vedlejších kmotrů (čili svědků) někoho z vesnice (takto byl můj předek za kmotra, přesněji svědka na křtu, budoucího knížete). Tam, kde byl špitál, zase klidně chodili za kmotry i špitálníci a špitálnice (což bývali obvykle staří lidé). V místech, kde bylo panské sídlo i špitál, se to i různě kombinovalo, takže pak mohla být na křtu dítěte nádeníka hlavní kmotrou velmi mladá slečna místního panského rodu a za svědky byli dva špitálníci. Toto nejspíš u výše sociálně postavených souviselo s dobovou potřebou ukazovat veřejně svou zbožnost (s níž byla tehdy akcentována i pokora a skromnost) a vést k tomu i své děti; časem se to vytrácelo.

Speciálními případy byly křty novorozenců v ohrožení života. Obvykle tyto děti křtila hned na místě porodní bába a za kmotry šel kdokoli, kdo byl právě „po ruce“, klidně i děda nebo babička dítěte. Už jsem narazila i na to, že byl kmotrem sourozenec (ale mel by už být biřmovaný). V období, o kterém píšu, nemusí být snadné nebo dokonce možné takovéto křty v ohrožení života novorozence v matrice odlišit od běžných křtů v kostele. U některých se sice najdou poznámky ve smyslu „křtila bába“, ale, jako obvykle, ne vždy.

Svatebčané

Ve stejných místech u svateb zatím všude byli družičky a družbové věkem zhruba vrstevníci nebo mladší. Obvykle šlo o někoho z rodiny nebo přátel ze stejné sociální vrstvy společnosti. Ve městech, podobně jako u křtů, jsem zaznamenala i snahu, aby někdo z družiček a družbů byl ze sociálně výše postavené rodiny. Někdy tam šla za družičku i hodně mladá děvčata (cca 12 let), jako by tím byla „uváděna do společnosti“.

Ve městech i na vesnicích jsem také zaznamenala více případů, kdy asi rok až dva roky po posledním zápisu mezi družičky či družby, se dotyční oženili/vdaly. A někdy se brali právě družba s družičkou. Nechci říct, že to bylo nějak časté, ale dávám si na to pozor při hledání předků, zvlášť pokud byli družba nebo družička z jiné farnosti.

Dalším svatebčanem býval ten, kdo svatbu organizoval a řídil (starosvat, místně mohl mít i další názvy). Býval spíš starší než ženich a nevěsta (někdy mohlo jít i o dost starého člověka, jeden můj předek řídil svatby ještě po sedmdesátce). Z rodiny nebýval, ale také mohl být. Často šlo o krčmáře, ale pravidlem to nebylo, šlo spíš o to, aby byl dobrým organizátorem a aby uměl také řídit zábavu.

Starosvat často také tuto funkci vykonával u mnoha svateb ve farnosti nebo ve farnostech daného panství (proto se jeden člověk v zápisech svateb častěji opakuje). Někdy měl starosvat i hodně široký „územní záběr“ a vyskytuje se zapsaný u svateb ženichů i z velké vzdálenosti a mimo dané panství. Toho se také snažím využít při hledání svateb mých předků a příbuzných, protože naopak zase mohl do těchto vzdálených míst zorganizovat svatbu místních mládenců.

 

Není to, samozřejmě, kompletní výčet všeho kolem kmotrů a svatebčanů, protože čerpám z paměti (která,jak známo, nebývá stoprocentně spolehlivá). Možná časem i něco doplním. Máte-li ve stejné oblasti a době jiné zkušenosti, budu ráda, pokud je v komentáři doplníte.

Myslím, že kmotrové a svatebčané jsou pro nás rozhodně dobrými vodítky, ale někdy, bohužel, můžou i mást. Jejich využití pro naše hledání chce, myslím, nejdřív vysledovat zvyklosti zvaní kmotrů a svatebčanů v daném místě a době (a možná i rodině) a teprve až podle toho je příslušným způsobem zahrnovat do našich úvah zda by nám mohli v hledání pomoci nebo nikoli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.