Čas čtení: 7 min.

V genealogii se s pojmem „soupis poddaných“ setkáváme často. Tento pojem označuje dvě zcela odlišné věci, což se zpočátku může trochu plést. V tomto článku se pokusím stručně vysvětlit, co který soupis znamená a co může obsahovat. Berte je, prosím, jako stručný úvod k dalšímu vlastnímu studiu.

 

Soupis poddaných podle víry

Řekne-li se „soupis poddaných“, pravděpodobně se lidem, kteří s hledáním předků teprve začínají, vybaví Soupis poddaných podle víry z roku 1651. Hned na úvod je nutné napsat, že název, pod jakým jej známe, je vlastně nepřesný, protože zahrnuje nejen osoby poddané, ale i svobodné, a to jak z vesnic, tak i z měst (s výjimkou duchovenstva a vojska). Zároveň je třeba upozornit, že se týká pouze Čech, na Moravě a ve Slezsku soupis neproběhl.

Soupis poddaných podle víry souvisí s rekatolizací v pobělohorské době. I přes snahy církve a státu se v některých oblastech tak úplně nedařila a i po třicetileté válce zde zbyli nekatolíci. Patentem místodržících ze 4. února 1651 dostali krajští hejtmanové za úkol zajistit soupis obyvatel na základě příslušnosti k víře. Samotné soupisy prováděly vrchnostenské kanceláře, městské rady, na malých panstvích nebo ve svobodnických dvorech i samotní majitelé.

Co lze v soupisu najít? K dispozici byl přesný a celkem podrobný formulář, který obsahoval tyto položky: jméno osoby, stav (zda jde o poddaného nebo svobodného), povolání (u rodiny příbuzenský vztah), věk, náboženství, u nekatolíků šanci na obrácení ke katolické víře. Vzhledem k malé ochotě soupis provést ale došlo ke změnám a někteří majitelé nakonec uvedli pouze celkový počet poddaných s tím, že jsou všichni katolické víry, případně kolik mají na panství nekatolíků. Z některých míst se nezdařilo získat ani takto omezené údaje.

Dochované originály soupisu jsou uložené v Národním archivu, fond Stará manipulace (NAD 175). Není však třeba studovat originály, protože Národní archiv postupně vydával edice, do kterých zahrnul všechny dochované kraje. Nyní jsou všechny vydané edice Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 k dispozici zdarma na webu Národního archivu. Najdete tam tedy tyto kraje: Bechyňsko, Berounsko, Boleslavsko, Čáslavsko, Hradecko-Bydžovsko, Chrudimsko, Loketsko, Kouřimsko, Plzeňsko-Klatovsko, Rakovnicko, Žatecko.

Soupis poddaných podle víry z roku 1651 je pro nás poměrně dobře použitelnou pomůckou, i když je vždy třeba myslet na to, že se nedochovaly všechny kraje, že i v dochovaných krajích nebyly k dispozici soupisy pro všechna území a že některé kanceláře dodaly pouze souhrnné počty. Další nevýhodou je časté uvádění pouze jmen a nikoli příjmení zahrnutých osob. Nakonec je nutno pamatovat na to, že Soupis poddaných podle víry z roku 1651 byl vyhotoven pouze jednou, tedy že představuje něco jako „momentku“ – tito lidé žili v daném místě v roce 1651.

 

Soupis poddaných na panství

Ten, kdo se při hledání předků dostane před rok 1848 (zrušení poddanství), dříve nebo později narazí i na další význam pojmu „soupis poddaných“. Tentokrát jde skutečně pouze o poddané a týká se to nejen Čech, ale i Moravy (i když zde se, pokud vím, moc soupisů poddaných nedochovalo). Jde o vrchnostenskou evidenci poddaných, kteří se vyskytují na daném panství. Podobně, jako naše současná evidence obyvatel, měly i soupisy poddaných na panství odrážet vždy aktuální stav. Jsou proto pro nás velmi cenné tam, kde se dochovaly, zvlášť pokud se dochovaly v dlouhých souvislých řadách.

Soupisy poddaných na panství se vyvinuly z poměrně složité sirotčí agendy, jejíž součástí byly i seznamy sirotků, proto se u nejstarších seznamů často setkáváme s názvem „Knihy stavění sirotků“, „Sirotčí tabely“, Sirotčí rejstříky“ apod. V němčině jsou seznamy známé pod názvem „Mannschaftsbuch“. Nakonec se do nich zapisovali všichni poddaní.

 

Upozorňuji, že celý následující text vychází ve velké míře z mých vlastních zkušeností s panstvími ve středu a na severu Čech, a to převážně ze 17. století a z části 18. století (do zrušení tělesné poddanosti roku 1781).

 

Jak bylo zapisování do soupisů poddaných organizováno? Krátká odpověď zní – různě. Každé panství si evidovalo poddané po svém. Většinou byly seznamy zapisovány do samostatných knih, ale setkala jsem se už se seznamy poddaných v gruntovní knize (pozemková kniha) nebo dokonce i v matrice (v případě církevního panství). Často byly knihy vedeny samostatně pro jeden rok, už jsem ale viděla i knihy pro dva nebo tři roky najednou, v jednom případě dokonce pro byla kniha vedena mnoho let, přičemž ze zápisů nebylo někdy poznat, k jakému konkrétnímu roku se daný údaj vztahuje. Obvykle obsahovala kniha buď všechny vesnice daného panství, nebo alespoň dané rychty (statku). Zde je asi na místě poznamenat, že velká panství se často skládala z několika menších celků (rychet či statků); zvlášť to platí v případě slučovaných panství.

V ideálním případě byla na začátku roku založena nová kniha soupisu poddaných, do které byl předepsán stav, jaký platil na konci minulé knihy. Každá vesnice pak měla určený den, kdy se do vrchnostenské kanceláře dostavilo před písaře její obyvatelstvo vedené rychtářem. Písař pak zapsal změny (zemřelé, nově narozené děti, lidi, kteří odešli s povolením vrchnosti i bez povolení, navrátilce, nově přijaté poddané, přestěhované, provdané apod.) a zaznamenal také různá povolení (ke svatbě, k práci mimo panství apod.) nebo i úkoly (zjistit, kde se někdo nachází, odvedení na vojnu apod.). Podobné změny se zapisovaly i v průběhu roku, pokud je rychtář nahlásil. Ideálně se nám také dochovaly souvislé řady soupisů. Toto je ovšem pouze popis ideálního stavu, v praxi se setkáváme i s něčím jiným.

Co tedy lze za příznivých okolností v soupisu poddaných najít a kde přesně to v knize hledat? Knihy byly většinou vedeny podle jednotlivých obcí, přičemž zpravidla kniha začínala obcí, v níž mělo panství sídlo (tedy svou kancelář). V obcích jsou pak zápisy většinou řazeny od největších sedláků, přes chalupníky až k domkařům, za nimi následují podruhové a vdovy a sirotci. Někde jsou ještě samostatně uvedeni poddaní, kteří jsou na vojně nebo sběhli z panství, ale se samostatným oddílem pro ně se zas tak často nesetkávám. Mlynáři a zaměstnanci vrchnosti (dvory, ovčíny, myslivci apod.) jsou někde uváděni v rámci obce pod samostatným nadpisem, někde jsou uvedeni samostatně na konci knihy. Zajímavé je, že už jsem se setkala i se soupisy, kde byli ovčáci (což bylo hodně stěhovavé povolání) zapisováni roky jako podruhové v jedné vesnici s poznámkou, kde přesně se skutečně nacházejí. Také například vdovy po sedlácích, které dál vedly grunt po manželovi, a, samozřejmě, i jejich děti, byly uvedeny někde u gruntu a jinde v samostatném oddíle vdov a sirotků. To jen ilustruje tu velkou různorodost ve vedení soupisů poddaných.

Údaje, které se zapisovaly u jednotlivých osob, bývají velmi jednoduché – jméno a příjmení hospodáře (někde jeho věk), jméno jeho manželky (někde i její věk), jména dětí a jejich věk. To je samo o sobě pro nás dost cenné, i když věk nebýval moc přesní, resp. u malých dětí býval přesnější než u dospělých osob, zvlášť pokud po nějakou dobu nebyl soupis veden. Tyto základní údaje bývají psány čitelněji (pravděpodobně proto, že si je mohl písař zapsat předem, tedy postupně a v klidu).

Dodatečnou hodnotu představují poznámky u jednotlivých osob. Ty už nebývají tak čitelné (asi proto, že byly psány spíš v rychlosti), ale mohou v našem hledání i výrazně pomoci. Jak už jsem psala výše, informace v nich nám mohou pomoci vyřešit některé hádanky a zádrhele nebo nás nasměrovat do správných matričních knih. Kromě už uvedeného, můžeme se v poznámkách setkat například i s informací, koho si dcera hospodáře vzala nebo alespoň do které vesnice se provdala. Vyplatí se proto pročíst si soupis celý, tedy i vesnice, v nichž předky v této chvíli nehledáme. Může nás to nasměrovat na správnou matriku právě hledané svatby.

Zajímavostí u těchto poznámek může být u některé z žen kresba připomínající řecké písmeno omega nebo podkovu. Někdy může být podkov i více. Podkova označovala nemanželské dítě, měla-li žena u svého jména podkov více, měla více nemanželských dětí. Někde byly tyto děti u ní zapsány jménem a věkem. Děti se totiž do soupisů poddaných někde zapisovaly hned po narození, jinde až teprve po dosažení určitého věku (různého, záleželo na konkrétním panství).

Syn, který se oženil, obvykle v příštím soupisu u otce zmizel a objevil se samostatně. Totéž platí pro dcery, které se objevily u svého manžela (samozřejmě uvedené pouze jménem). Narazila jsem však i na soupis, v němž synové i dcery stále figurovali u svých třeba již dávno zemřelých otců, a to do doby, než oni sami zemřeli. I u nich se objevovaly poznámky o tom, kde se právě nacházejí. Pokud jde o stěhování z jedné obce do druhé, někde došlo k přenesení hospodáře s rodinou ihned následujícího roku, někde toto přenesení trvalo i několik let.

 

Kde lze hledat soupisy poddaných? Soupisy poddaných bývají obvykle součástí archivních fondů jednotlivých velkostatků a bývají digitalizovány a zveřejněny společně s nimi (tedy pokud už digitalizace a zveřejnění proběhlo). Někdy je ale musíme hledat ve fondech majitelů panství a, jak už jsem psala, narazit na ně můžeme u církevních panství dokonce i v matrice (i když tam jsem je viděla pouze sporadicky, častější jsou seznamy farníků). Většinou jsou fondy velkostatků ve státních oblastních archivech. Intuitivně je pak hledáme v tom SOA, který má na starosti archiválie z území, na němž se panství rozkládalo. Často uspějeme, někdy ale musíme hledat jinde, protože fond může být uložen podle ústřední kanceláře majitelů daného panství, tedy i v hodně vzdáleném archivu (například panství Cítoliby územně spadá pod SOA v Litoměřicích, fondy velkostatku ale najdeme už digitalizované v SOA v Třeboni). Některá panství dokonce mají podobné typy archiválií uložené v několika archivech, včetně například Národního archivu. Někdy nakonec najdeme archiválie z panství i na hodně nečekaných místech, například v knihovně. V nejhorším se dá také zeptat kolegyň a kolegů, zda případně nevědí, kde se fond nachází.

Soupisy poddaných na panství jsou, podle mě, nejlepší pomůckou pro hledání předků přinejmenším od nejstarších dob ke zrušení poddanství roku 1848. Zvlášť důležité jsou v oblastech, v nichž se hojně používala příjmí po střeše (nebylo to pouze v Jižních Čechách) a při hledání předků, kteří se zabývali stěhovavými profesemi (ovčáci, myslivci a vůbec zaměstnanci vrchnosti, ale také řemeslníci, jejichž synové často dědili povolání a někteří se stěhovali i mimo panství). Je jen škoda, že se jich nedochovalo více v souvislejších řadách. V Čechách jich je dochovaných jen málo a na Moravě prý skoro nejsou dochované.

 

Zdroje zde výjimečně neuvádím, protože historie Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 je uvedena přímo v edicích soupisu a zde uvedené informace o soupisech poddaných na panství vycházejí z mé vlastní dlouholeté zkušenosti, jak jsem uvedla.

Na závěr ještě jednou prosím, abyste tento text brali jako stručný úvod k soupisům poddaných a vždy hledali a zohledňovali konkrétní situaci na panství, které vás právě zajímá.